Jako holka jsem kdysi často hrála vybíjenou. Za školou na hřišti na odbíjenou. Hráli vždy všichni, co přišli.

Pravidla byla jednoduchá. Uběhlo hodně let a na vybíjenou jsem téměř zapomněla. Dokonce jsem si myslela, že už jí nikdo nehraje. Ale jsou to dva roky, co jsem se od kamarádky dozvěděla, že Asociace školních sportovních klubů České republiky ve vybíjené dokonce pořádá žákovské turnaje a jestliže mě to zajímá, tak se mohu přijít podívat. Přišla jsem a nestačila jsem se divit, jak je to pěkný sport, který učí děti dodržovat poměrně složitá pravidla. Jak je učí přemýšlet a taktizovat a že šanci vyhrát má jedině to družstvo, které hraje skutečně kolektivně. Kamarádka, ředitelka krajského kola ve vybíjené v Praze Ivana Černohorská, když viděla moje zaujetí,tak mi nabídla,abych si prostudovala pravidla a pod jejím dohledem odpískala pár zápasů. I stalo se a tento rok jsem se stala rozhodčí utkání o postup na finálové republikové klání zástupců pražských škol dívek a chlapců do Pecky. Kdyby mi někdo třeba před třemi lety řekl, že mě pískání vybíjené bude bavit, nevěřila bych mu. Baví.

Stanislava Dufková